NorthChannel 2023
Po loňském úspěšném dokončení přeplavby kanálu La Manche jsme s Lumírem začali hledat další plaveckou výzvu. Twoways přes LaManche se nám nepodařilo zajistit a tak jsme zkusili oslovit lodivody v Irsku na NorthChanelu. Nabídli nám dva zářijové termíny na rok 2023. A i když jsem měl na konec srpna domluvenou přeplavbu Ženevského jezera, raději jsme kývl na dřívější termín 7.-12.9.2023, protože počasí v Severním Irsku v druhé polovině září bývá už hodně studené .
NorthChannel je jednou z nejobtížnějších přeplaveb patřících do OceanSevena to zejména proto, že voda zde má obvykle 12° – 14° C, počasí je proměnlivé a moře je plné velkých medúz, které svými chapadly dokáží potrápit a spálit každého plavce. Těch jsme se opravdu báli.
Z domu jsme vyrazili v pondělí velmi brzy ráno autem do Prahy. Letecky pak do Dublinu, kde jsme si pronajali auto. Ještě ten den večer jsme měli meeting s lodivodkou v přístavu Bangor, odkud se vyplouvá. Lodivodka z organizace Infinity, která zajišťuje přeplavby, nám ukázala opravdu luxusní loď, kde byl velký dostatek místa a řekla nám, že předpokládaný termín startu je středa. Ubytování jsme měli v blízkém městečku Donaghadee, odkud začínají i vlastní přeplavby kanálu, a kde se dá i pohodlně trénovat. Plavání je zde ale výrazně ovlivněno přílivem a odlivem. Jsou dány časy, kdy se plave, protože odliv vás může vytáhnout na volné moře. Seznámili jsme se tady s místní plaveckou skupinou ChunkyDunkers, od jejichž členů jsme dokonce dostali týmové zimní čepice, a jedna z členek se stala i komisařkou dohlížející na naši plavbu. Město Donaghadee dálkovým plaváním žije, členky ChunkyDunkers měla přesné informace o tom, kdy přijedeme, dobře znaly Čechy, kteří už kanál přeplavali a měli přehled o všech startujících. Dokonce je dobrým zvykem to, že ráno chodí na místo startu povzbuzovat startující plavce.
Vzhledem k počasí jsme dostali další termín předpokládaného startu, kterým byl pátek. Ale nezaháleli jsme a zbývající dny do startu jsme trávili tréninkem a výlety po okolí. Voda byla teplá 16° C a k naší radosti jsme medúzy ani nezahlédli. Nicméně strach z nich nás neopouštěl,…Nakonec přišla zpráva, že náš plavecký den je čtvrtek. Lodivodi totiž rozlišují mezi štafetou a sólo plavci, pro které volí vhodnější podmínky a přizpůsobují plavecké dny tak, aby sólisti měli ty nejpříznivější podmínky. Ve čtvrtek ráno jsme měli sraz ve 4.30 v přístavu v Bangor. Tam byla, i přes časnou ranní hodinu spousta lidí a trochu zmatek, protože s námi startovaly nejen dvě 6-ti členné štafety místního mládežnického plaveckého klubu, ale australský sólový plavec. My čekali nejdéle, lodivod přijel pozdě, a místo prostorné lodi nás nalodil na malinkou lodičku, na které jsme se taktak všichni poskládali. Navíc druhá lodivodka byla na lodi poprvé a zpočátku stále něco hledala a zmatkovala, což nám na klidu nepřidalo! Jen pro ilustraci, lodivodi při vyjíždění z přístavu stáli na sedačkách, protože přes zamlžená skla nic neviděli a chvíli trvalo, než našli schůdky do vody,…. Po 30 minutách nervózní jízdy jsme dojeli do Donaghadee, kde jsme měli začít plavat. Na Lumírovi byla vidět lehká nervozita, protože se mu vrátily vzpomínky na nepříjemné noční zážitky z La Manche. Moře se začalo houpat a předstartovní příprava ve stísněném prostoru, kde jsme po sobě doslova šlapali při hledání ve tmě, nepřidala na náladě ani mi. Kapitán několika manévry dostal loď na dosah břehu a jsem konečně obdržel povel ke startu.
Jdu na strat prvního úseku. Skáču do vody, je tma, voda 16 °C, na břehu vidím naštěstí jedno světýlko, někdo z místních plavců nás přišel povzbudit. Plavu do neznáma a prosím svou „šťastnou hvězdu“, ať v té tmě nepotkám medúzu. Blížím se ke břehu, ale najednou asi 30 m od něj jsem na kamenech. Nevím, zda plavat ještě dál ke břehu nebo ne. Zkusím se postavit a zavolat, jestli to zde stačí, pak usoudím, že určitě ano a mávám rukama k lodi, že jsem připraven. Uslyším píšťalku a skáču zpět do vody, což ovšem nebyl dobrý nápad, protože se vzápětí plazím po kamenech obrostlých mušlemi. Nějak se přes ně dostanu, doplavu loď a začínám první úsek. Je to dřina, na konci už řvu z vody na support, ať mi řeknou, kolik minut ještě zbývá do konce úseku. Najednou se všichni na lodi upřeně dívají dopředu do moře před loď. Já z vody nic nevidím a děsím se, co tam na mě čeká. Později se dozvím, že jen zahlédli delfíny,… Voda se houpe, medúzy po tmě nevidím, ale tuším, že ve vodě nejsem sám. Zatím ale nezazněly domluvené signály píšťalkou. Jedno písknutí znamená plavat blíž k lodi, dvě zase od ní a vyhnout se tak těm slizkým koulím. To jsem ovšem nevěděl, že support píšťalku utopil už pár minut po startu. První úsek se mi zdá nekonečný a mám pocit, že na mě ve vodě zapomněli……Support samozřejmě nezapomněl, a začíná pravidelný režim, střídání hodinu po hodině. Lodivod vidí, že veze slušné plavce a rozhodne se pro obtížnější přímou cestu přes kanál. Za chvíli nevidíme ostatní lodě, které startovaly s námi. Moře houpe čím dál více, přidává se vítr, což je při plavání nepříjemné. Má to ale jednu velkou výhodu, vlny stlačí medúzy dolů pod nás. Vidíme je, ale daří se nám je minout. Jdeme na pátý úsek a lodivod říká: “Sem doplave každý, ale dokončí jen někteří, musíte makat“. Jdeme totiž napříč silnými proudy. Náš doprovod kapitána naučí český motivační povel: rychle, rychle dupéééj….. a ten teď často slyšíme. Poslední úseky jsou těžké, začínají silné proudy a vítr. Obtížnost pochopím, když se podívám na display u kormidla, kde jsou vidět hloubky mořského dna. Normálně jsme plavali přes hloubku cca 700 m a nyní tam vidím jen 24 m, takže to množství vody, které protéká kanálem hlubokým 700metrů nyní teče pouze ve 24metrovém sloupci vody, ale o to rychleji. Pátý úsek je opravdu strašný, normální masomlejn. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Občas se napiju, občas mám problém udržet směr. Lodivod se nás pokouší krýt lodí před vlnami, ale když příďvyjede po vlně nahoru, nevíte při pohledu z vody, kam spadne. Když spadne blízko, dostanete při nádechu takovou sprchu, jako by vám někdo chrstl kýbl vody do obličeje. Dokonce si spravuju uvolněné brýle. Když se dostanu na loď, mám toho „plné kecky“, sedím na zádi, plivu do moře a bojím se vstát, jak se mi klepou nohy. Šestý úsek už je lepší a tušíme, že jdeme dobrý čas, takže jedu opět úplně naplno. Vyplatí se to. Lumír má ke břehu, na kterém vidíme maják Portpatrick asi 700 m. Voda se najednou zklidní a vypadá to na nádherný dojezd. Můžu opět do vody, doplavat za Lumírem, který dohmátl. Snažíme se vylézt z vody, abychom si udělali cílovou fotku, ale jedna vlna nás dostane nahoru na kámen, který je pokrytý výrůstky a mušlemi, aby nás opět spláchla zpět do moře. Po pár marných pokusech to vzdáme a doplaveme zpět na loď. Dáváme si oslavné pivo. Kapitán nám za chvíli oznamuje, že jsme udělali světový rekord dvoučlenných štafet 11:17,24 hod, takže další důvod k oslavě!Musím přiznat, že takto unavený po doplavání, jsem ještě nebyl. La Manche byl náročný, ale tohle bych si už zopakovat nemusel.
Rekord u těchto přeplaveb není prioritní záležitost. Je ale hezké, když se to podaří právě vám! Snad nám vydrží aspoň do příští sezóny J! Nechtěli jsme medúzy, měli jsme vlny. Moře si dělá, co chce a jen na něm záleží, zda v něm uspějete nebo ne.
Přeplavba NorthChannelu je velká výzva a velmi zajímavý zážitek. My měli štěstí a zvládli jsme to. Jsme opravdu rádi, že to máme za sebou, ale už samozřejmě pomalu plánujeme, co dál ………….
Tesla
