Hawaii – prakticky nejvzdálenější místo od České republiky. Jen cesta tam trvala více než 30 hodin. Místo u nás spojené s představou absolutní pohody a tepla. S Hawaii mám spojena ikonická místa jako Honolulu, Waikiki nebo Pearl Harbor, o kterých jsem vždy jen četl nebo slyšel. A počasí je opravdu celý rok nádherné, jen sluníčko, vítr a vlny. Ty vlny tady opravdu jsou pořád a velké,…. Surfaři nad nimi jásají, plavci šílí. Pokud jsme si po přeplavání North Channelu říkali: „ byly vlny“, tak jsme s Lumírem nevěděli, o čem je řeč…… .
Kaiwi channel neboli Kanál kostí je úžina mezi ostrovy Molokai a Oahu. Je to nejdelší přeplavba v rámci Oceans Seven. Nejkratší vzdálenost mezi ostrovy je 42 km, ale plavci většinou uplavou okolo 50 km. Voda je zde teplá cca 25°C, ale problém dělají vlny, medúzy a žraloci. Když jsem hledal informace ohledně přeplavby, narazil jsem na video z roku 2016. Na něm žralok kroužil okolo plavkyně a nedal se zahnat ani kajakem ani lodí. Po tomto zážitku jsem okamžitě začal shánět na netu věci jako Shark shield nebo Shark band. Místní plavci to nějak moc neřeší. Berou to jako přirozenou součást moře. Ukazují samozřejmě jizvy, které při plavání získali, ale plavou dál. Plavci, kteří organizují přeplavby v rámci Kaiwi Channel Association, se každé ráno v 6.30 setkávájí na pláži Ala Moana. Je zde bójkami vyznačená trať o délce 1 km a plavat se tady dá téměř bez vln a poměrně bezpečné. I za kuropění tady narazíte na velké množství trénujících plavců různých výkonnostních skupin.
My měli s lodivodem sraz 2 dny po příletu, tedy v pondělí 10.6.2024. Vzal nás na vyhlídku, odkud je vidět obrys ostrova Molokai. Pacifik se hezky vlnil a pod námi se tříštily vlny o skálu tak, až voda stříkala 10m vysoko. V tom okamžiku se nám s Lumírem začala třást kolena, když jsme si uvědomili, do čeho zase jdeme. Lodivod nám řekl pár slov k přeplavbě s tím, že počítá se startem ve čtvrtek odpoledne. Přeplavba se tady většinou startuje hodinu před západem slunce, aby byla jistota, že na pláže Oahu připlavete za dne a uvidíte, kam plavete. Je zde jen několik míst, kam se dá bezpečně doplavat a kam se musíte trefit. Další nepříjemností je doprava na start. Můžete letět letadlem na protější ostrov a v klidu dojet na pobřeží taxíkem, anebo jet lodí z Oahu. Trvá to okolo 3 hodin. Každá varianta má své plusy a mínusy. Každý doporučuje něco jiného. Letadlo je jednodušší, ale support s věcmi musí doplavat na loď, což je ve vlnách někdy velmi složité. A na lodi jste před startem jen chvíli a setmí se, což u mnohých vyvolá okamžitě mořskou nemoc. Protože se náš start kvůli počasí několikrát posouval, zvolili jsme variantu loď.
V pátek psal lodivod, že jediný možný den pro start je neděle a pak, že se bude počasí jen zhoršovat. I tak předpověď nebyla úplně ideální a místní plavci při ranním setkání na Ala Moana jen krčili rameny a kroutili hlavami. My se rozhodli, že když už jsme tady, tak do toho půjdeme. Sraz byl v neděli v 15 hod v Koko Marina na East Honolulu. Už ráno se ozval lodivod, že mu chybí třetí kajakář, zda o někom nevíme. Po příjezdu do přístavu nám chyběl i druhý kajakář, a další hodinu a půl jsme čekali na Shark shield. Konečně jsme vyjeli a začalo peklo. Až nyní jsem pochopil, proč nám cesta měla trvat 3.15 hod, když v Irsku jsme stejnou vzdálenost zvládli za hodinu a čtvrt. Tady jsme jeli celou dobu proti ohromným vlnám. První dvě hodiny jízdy jsem nemyslel na nic jiného než na to, že je mi blbě, chce se mi zvracet a nesmím blít (protože se při tomto úkonu neudržím na palubě), ta loď se s námi už teď musí převrátit, a jak v tom, proboha budeme plavat? V tom se přece NEDÁ PLAVAT!! Při pohledu na Lumíra, který kroutí hlavou, je jasné, že myslí na stejnou věc. Zaplatili jsme lodivodovi, ten s námi vyjel na moře, i když věděl, že počasí není OK a čeká, že se z toho „posereme“, necháme loď otočit a odjet domů. Naštěstí ke konci se počasí umoudřilo a se západem slunce přestalo foukat a vlny už nebyly tak strašné. Skoro za tmy připlouváme na Molokai. Rychle se převlíkám, mažu, poslední domluvy, jak se bude plavat, a skáču do vody. Na břeh je to kousek a vlnění je minimální. První úsek valím slušně, Garminy dokonce ukázaly 4,2 km. Problém nastává s výlezem na loď. Lumír skáče do vody a já se snažím dostat ke schůdkům, které jsou hned vedle dvou obrovských motorů a vrtulí ve vodě. Snažím se připlavat z boku, ať mě vlny nenatlačí do vrtulí, ale ve tmě míjím žebříček a vlna mě odtáhne zpět 1,5 m za loď, znovu zkouším připlavat a opět vedle,… Když jsem se asi napotřetí zachytil, tak jsem chvíli vodorovně vlál za lodí na žebříku. Lumíra dokonce o hodinu později jedna vlna natlačila na vrtuli a měl na boku hezkou modřinu. Nakonec to lodivod vyřešil přivázanou bójkou k lanu. Na bójce byla svítící tyčka, abychom ji ve vodě viděli a Alice, která byla náš support, nás musela vždycky dotáhnout k lodi na laně. Jinak to nešlo.
Na Kaiwi se plave tak, že doprovodná loď jede cca 50m před kajakem, který veze Shark shield a plavec plave vedle kajaku nebo těsně za ním. Shark shield je ocelové lano cca 3m dlouhé, které je připevněno na kajaku a je napájené baterií. Vytváří tak elektrické pole, které by mělo odpuzovat žraloky. A mohu potvrdit, odpuzuje,…. Během druhého úseku jsem ve vodě uslyšel nějaké pištění. A když jsem se podíval pod sebe,svíjela se tam malá asi 80-100 cm velká černo-šedá „štika“ se svislou zadní ploutví. Po chvíli trápení a pištění se dostala z elektro pole Shark shieldu a zmizela. To bylo fajn, ale strašně jsem se bál, že připlave tatínek, aby se podíval, co se mladému stalo. Málem jsem se toho lana chytil taky, abych byl i já vodivý.
Protože se na Hawaii se plave přes noc, aby byla jistota, že plavec doplave na pláže Oahu do příbojových vln za světla. V noci tak vidíte, v absolutně temné vodě, krásné svítící bublinky. Před očima máte zeleně světélkující „plankton“, který tam poletuje jako světlušky v noci u nás. My se prokousávali tmou dál a dál, hodinu za hodinou. Cestou nás potkalo několik nebezpečných a zajímavých situací, třeba když se kajakáři podařilo ve tmě natlačit Lumíra pod loď …. Ale nemohli jsme mu to vyčítat, protože i pro kajákáře je tady přeplavba velmi náročná a několikrát se ve vlnách „udělali“ a lovili kajak.
Ranní světlo přineslo trochu úlevy mému žaludku, ale současně se zvedly vlny. Některé šly až přes palubu a mnohé měly už na moři tzv white cap. Občas se vlna přehrnula přes nás i při plavání, takže jsme na chvíli nemohli plavat a nesměli dýchat. Je to dost vyčerpávající, protože neudržíte tempo, pořád jedete nahoru dolů, dopředu a jakoby dozadu.
Poslední úsek poprvé, u našich přeplaveb, vyšel na mě. Bylo to sice asi jen 20 min, ale výživných. Neplavali jsme k písečné pláži Sandy Beach, ale lodivod zvolil konec na místě zvaném China Walls, kde se vlny tříštily o skaliska. Nezdálo se mi to moc bezpečné, lodivod se místo odpovědi jen tak pousmál, což mi na klidu moc nepřidalo. Nakonec vysvětlil, že doplaveme trochu za „roh“ a tam, že se dá i vylézt. Ale to se mi stejně nepodařilo. Asi po pátém pokusu na různých místech mě vlna stáhla zpět tak, že jsem spadl na skálu a narazil si žebra. Následoval řev a spousta sprostých českých slov, takže lodivod pochopil, že to byl konec a přeplavbu uznal za dokončenou v čase 14 hodin 14 minut. Na nakonec a na rozloučenou okolo nás proskákali delfíni a cesta do přístavu už byla krátká a v pohodě.
Kaiwi Channel je opravdu velmi těžká přeplavba a všichni, kdo plavali sólo, mají můj obdiv. Do dnešního dne to bylo jen 109 plavců a 6 štafet !!! Pro nás s Lumírem to byl velký zážitek a hned cestou z přístavu jsme zkusili objednat lodivoda na další dobrodružství……
ALOHA Tesla
