Tento článek o přeplavaní nejznámějšího světového kanálu by mohl mít i romantický podtitul: „Jak jsme si s kamarády vypluli při úplňku na moře krmit rybičky a při tom přeplavali do Francie“ ….., ale mezi námi, zase taková romantika to nebyla 😊.
La Manche neboli Englisch Channel, pro mě nikdy nebyla životní výzva, ale od dětství jsem o něm informace získával a obdivoval odvážné plavce. A když už tedy loni v Mělicích padlo rozhodnutí zkusit to, tak tedy do toho, ale ve štafetě. V loni v říjnu mi pak Kuba Valníček, neúnavný to propagátor Čechů na kanále, nabídl volný termín s lodivodem Stuartem. Od 10tého června 2022. Tím termínem, ale hned „odpáral“ jednoho zájemce do štafety, protože půlka června je ještě poměrně chladná voda a byla u něj obava, že to nedá. I pokusy o sólo přeplavby začínají až na konci června. Naštěstí jsem při jednom otužovacím koupání potkal na Karvinském moři známého triatlonistu, běžce, plavce, pořadatele Havířovské 10 a mnoha triatlonů, Lumíra Hlaváče. A ten se chudák prokecl, že by si chtěl LM někdy zkusit. Nabídku štafety ve 3 lidech v podstatě ihned přijal, takže hurá do zimní přípravy. Problémek nastal na konci března, kdy se podávají přihlášky na Channel Swimming Association a další člen, se kterým jsme měli plavat štafetu, odmítl jet. Dali jsme si 3 dny na rozhodnutí a pak, protože jsme „staří tvrďáci“, jsme se rozhodli, že poplaveme ve dvou.
Vyjeli jsme ve čtvrtek ráno 9.6.2022. Posbírali support, tedy Danyho a Martina a ujeli cca 1400 km. V pátek odpoledne jsme byli v Doveru. V Doveru je mezi přístavem pro trajekty z Francie a přístavem pro zbytek lodí obrovská swimming area. Oddělená bójkami od prostoru pro veslování a jachting. Je tam zákaz vplutí lodí, takže se tam plave bezpečně a dokonce bez bójek za plavcem. Foukal silný a studený vítr. Oficiální web Asociace ukazoval teplotu vody okolo 14,2°C. Do vody jsme vlezli po kotníky a řekli, že dál nejdeme…….
V sobotu a neděli bylo na břehu okolo 40 plavců různého věku a výkonnosti. Všichni plavali a připravovali se na kanál a hlavně na štafety. Hodinu ve vodě tj. 2 kola á cca 1 míle v aréně, pak hodinu v kabátu na břehu a znovu. My to zkusili samozřejmě taky, a když jsme lezli do vody podruhé, Lumír říká: „skoro lituji, že jsem ti na tom Karvinském moři dal slib, že to poplavu….“ . A já měl vstupní rituál s pokřikem, který se skládal z několika hóóódně „řízných“ slov a otázkou: „ který i…t to vymyslel? “, ( Dany ví a neřekne….)😊.
Sraz s lodivodem jsme měli v přístavu 21.15 v pondělí večer. Proběhlo poučení s Observerem Keithlem z Asociace ohledně bezpečnosti, střídání, míjení tankerů a doplavání do Francie. Pak i se Stuartem, jak bude plavba probíhat. Stuartova lodička není úplně veliká a už 30ti minutové dojetí do místa startu trochu houpalo. Setmělo se a Observer dal pokyn k přípravě. Mazání, převlíkání, připojení blikaček za čepici a na plavky, nervičky na pochodu, jaké to bude. Ze zátoky, kde je start, právě odplouvala první štafeta. Šel jsem do vody a skoro jsem si ani před slezením po žebříku nestihl zanadávat. Musel jsem doplavat cca 50 m ke břehu, zamávání, zatroubení od lodivoda a start ve 22.15. První noční plavání v moři. Z lodi svítí halogen, takže nevidíte nic dopředu (bál jsem se, že narazím do člunu, který loď táhne za sebou). Doplavu loď, „uff jsem tady“, lodivod nastartoval a povyjel. Já měl v tu chvíli v hlavě absolutní paniku: „on mě tady v té tmě nechá, tak rychle plavat nemůžu, to nedám 😊….“ . Ale Stuart je zkušený lodivod a plavce si pečlivě hlídá. Tempo se srovnalo a hodina uplynula jako by nic. Měsíc na nebi byl v absolutním úplňku, skoro bezvětří. První střídání, vylezu na loď a vidím bílé Doverské útesy kousek za sebou. Říkám: „já nic neuplaval, byly vlny.“ A ono to bylo 4,2 km po tmě. Příliv a odliv si totiž dělá s plavci, co chce. Voda měla podle zápisu 14,5°C. A Observer mi říká „no waves, no waves, very goodconditions“. Tedy „no waves“ si představuji jinak, jak ve vodě, tak na lodi. Třepu se zimou, oblíkám se, zkouším něco sníst, ale moc mi to nejde. Pak musím jen stát, zhluboka dýchat, držet se lodi a dívat se na maják v dáli.
Další střídání: rychle namazat, blikačky, rychle do vody a hodinu stejný obrázek boku lodi ve tmě. Střídání, které má své pravidla, aby se plavci neztratili ve tmě vedle nebo za lodí. Pozdravím Lumíra, ale ten nereaguje a s urputným výrazem jde plavat. Vylezu na loď, snažím se obléct do suchého oblečení, ale houpání lodi a výpary z motoru dělají své a krmím rybičky (ne jednou a ne sám). Je mi blbě, Danymu taky a kluci přiznávají, že ani Lumír není úplně v pohodě. Začínáme mít obavy, zda to zvládneme. Nejím, třepu se zimou, piju jen čaj a Colu. Další hodina ve vodě je nekonečná, jen tma, bok lodi, zima, ale nehoupe se to…… Svítání přináší úlevu, zklidnění žaludku a krásné výhledy (třeba na vlastní stín na boku lodi 😊. Bojujeme hodinu za hodinou. Občas jsme schopni se i najíst. Vidíme Francii a spousty lodí, tankerů, kontejnerů. Je to tady jako na„Václaváku“ nebo na D1. Stuart nás musí protáhnout mezi obrovskou dopravou v kanále. Někdy je to prý problém, protože tankery moc nerady mění kurz a neumí měnit rychlost. Naše rychlost je závislá víc na mořských proudech než na plavání. Po 10ti hodinách plavání nám Stuart říká, že musíme ještě zrychlit, abychom doplavali na Cap GrisNez, kde bychom mohli přistát. Snažím se makat a dřít, ale pobřeží vidím stále stejně. Na konci toho mám plné zuby a říkám si z vody: „jen ať už se ten Lumír zvedne a začne se připravovat, převlékat, mazat..….“ . Lumír jde střídat a než vleze do vody, dostane informaci, že ke břehu je to 1 míle, ale musí makat. 1 míle je pro nás pro všechny 25 – 30 min plavání, takže Lumír jede bomby, aby to měl rychle za sebou. Ale z pohledu z lodi je to jiné. Stojíme na místě. Maják na mysu Cap GrizNez vidíme stále ze stejného místa a prudké proudy nás táhnou sice ke břehu, ale těsně bychom jej minuli. Proud je velmi silný, máme za sebou už 11.45 hod plavby a Observer mi říká, ať se připravím na další střídání. To prý musí být velmi, ale velmi rychlé, protože jinak mineme mys a můžeme plavat ještě třeba další 2 hodiny směrem na sever ke Calais. Pak se naštěstí Lumír probojuje skrze proud a zamíří si to (na potřetí správně) ke břehu. Chvíli ještě bojuje před skalisky s vlnami, ale nakonec totálně vyčerpaný dohmátne v čase 11.50. Prý jsme byli třetí nejbližší dohmat od kraje mysu ve Stuartově historii. Pomocný lodivod Lumíra doveze zpět v člunu na loď. Ale na oslavy moc náladu na lodi nemáme. Všichni jsme rádi, že je to za námi a jedem zpět. Na konci v Doveru jdu ještě na dopingovou kontrolu a Dany málem na cizineckou policii (ještě že umí anglicky vysvětlit, že jsme přes kanál jen plavali…).
V Doveru v bytě, který máme pronajatý, se to s námi ještě dlouho houpe. Musíme jít na chvíli spát, abychom se z toho dostali. Byt je taky zajímavý. Je ve starém domě těsně pod Dover Castle, který je největším hradem v Anglii a patří plavci, který překonal La Manche a přeplaval třeba i Ženevské jezero na délku (70 km) sólo. Pronajímá byt výhradně plavcům, a kdo přeplave LM, musí se podepsat na dveře. Podobná tradice je i v místní hospodě, kde největší záznam má havířovský rodák a dnes krnovský plavec Michal Mrůzek, který plaval v roce 2018 za 9.26. I my tam máme drobný záznam a nějaké to pivo jsme si tam dali taky.
Přeplavba kanálu byla silným zážitkem. A obdivuji všechny, kteří to dali sólo, je to opravdu velký výkon. Hodně to závisí i na tom, co vám vlastně kanál zrovna dovolí. Odliv, příliv, vítr, teplotu, proudy nikdo neovlivní, ale úspěch nás plavců je na nich závislý. Je tu obrovský vliv lodivoda a jeho zkušeností, jak nás plavce dostat bezpečně přes kanál.
Jak vždycky říkám: „ Výzvy jsou od toho, aby se staly skutečností a bez nich je trénink jen nudná dřina.“ Takže pokud byste měli chuť na nějakou taškařici – přeplavbu, pojďme do toho…..
Tesla
